Pestrost života

Tento týden jsem přečetla knihu Oskar a růžová paní. Napsal ji Francouzský spisovatel Eric-Emmanuel Schmitt. V knize najdete dopisy psané bohu desetiletým chlapcem, který umírá na rakovinu. A i přes smutný konec chlapce, se u čtení usmějete. Je velmi čtivá a najdete v ní i moudra, o které bych se ráda podělila.

• psaní je obyčejný lhaní, aby se člověk dělal hezčím.
• Pochopil jsem, že je teď ze mě špatnej pacient, takovej, co kazí lidem víru, že medicína je úžasná věc
• Když se v nemocnici řekne slovo „umřít,“ najednou jsou všichni hluchý
• „Děláme, jako by se do nemocnice chodilo vždycky jen umírat, když se tam přitom taky umírá.“ „To máš pravdu, Oskare, A stejného omylu se dopouštíme i se životem, zapomínáme, že je křehký, křehký a nestálý.“
• Tady v nemocnici se na mě dívají jako na překážku vítězství medicíny nad smrtí.
• „Kdybych se měl starat, co si myslej hlupáci, neměl bych čas na to, co si myslej inteligentní lidi.“
• „Komu se cítíš blíž? Bohu, který nic necítí, anebo Bohu, který trpí?“
• „Tělesnou bolest musíme vydržet, s tou se nedá nic dělat. Duševní záleží jen na nás.“
• „Nejzajímavější otázky zůstanou vždy otázkami. Obsahují tajemství.“
• „Život žádný řešení nemá, prostě se musí prožít.“
• Život je zvláštní dárek. Ze začátku ho dost přeceňujeme, myslíme si, že jsme dostali věčný život. Potom ho zase podceňujeme, připadá nám ošklivý, moc krátký, divže ho nevyhodíme. Nakonec si uvědomíme, že to vlastně není dárek, ale taková půjčka. Tak se snažíme si ho zasloužit.
• „Jen bůh má právo, mě probudit.“