Můj život - Jaký byl a jaký bude?
Můj život nebyl vždy snadný. Už mé narození byl boj. Narodila jsem se předčasně i s mou milovanou sestrou. Díky péči doktorů jsem, ale tady a to je ten největší dar, který jsem mohla dostat.
Stejný dar byla pro mě i má matka, která dělala vše proto, abych prožila, co nejkrásnější dětství. Hodně jí v tom pomohla má babička a samozřejmě nesmím zapomenout na tátu.
Má i sestřina diagnóza zní: dětská mozková obrna. Já měla štěstí. Dnes na mě nikdo nepozná, že mám nějaký zdravotní problém. Možná občas, když jsme unavená, tak je to poznat. Ale to je přece jen malá daň za normální život.
Má sestra je na tom podstatně hůře než já. Je na vozíčku s mentálním postižením. Ale i tak je šťastná, alespoň v to doufám. Všichni kolem ní jí mají rádi. Její upovídanost a průpovídky se nedají s ničím srovnat. Jsou prostě jedinečné.
Když jsem byla menší, mrzelo mě, že si nikdy nebudeme spolu hrát, tak jak já si představuji. Naučila jsem se přizpůsobovat své hry podle ní.
Má maminka to neměla jednoduché, když jsme byli malé. Několikrát denně s námi cvičila, aby jsme se zlepšili. S tátou jezdili po všech možných vyšetřeních. Absolvovali s námi operace. Já jsem měla jen jednu, ale sestra jich měla více. Maminka s námi jezdila do lázní a léčeben. A jen díky tomu jsem „normální“ a moje sestra chodí. Sice jen o chodítku, ale i to je velký úspěch.
Další problémy nastaly, když jsme začala chodit do školy. Objevila se u mě dyslexie a dysgrafie. Mamka se mnou každý den procvičovala čtení a psaní, abych se mohla zlepšit. Chodila semnou do psychologicko-pedagogické poradny, kde mi pomáhali. Ve třetí třídě jsem byla dána do „dyslektické“ třídy. Kde nás bylo méně a tempo se nám přizpůsobovalo. Ale nastal tu jiný problém a to sice šikana. Nevadilo mi, že se smějí mě. Nejvíce mě zasáhlo to, že se posmívají mé sestře. Tomu jaká je, ale ona zato přece nemůže. A to tenkrát většina mých spolužáků nechápala. Dnes by se nato možná dívali jinak a s větším ohledem. Já v to doufám. I v této oblasti se mě snažila maminka podpořit a situaci řešit.
Po základní škole jsem nastoupila na střední zdravotnickou školu, kterou jsme před dvěma roky s obtížemi v cizím jazyce dokončila. Během čtyř let na střední jsme také hodně dobrovolnicina. Jezdila jsem na tábory s dětmi s postižení a podobně.
Život mi také změnilo plavání pro tělesně postižené, na které jsem chodila přes deset let. Ukázalo mi, že i já mohu něco dokázat a hlavně jsme v sobě objevila láku k plavání. Samozřejmě to pro mě i pro mou sestru byla vhodná rehabilitace. Je to jeden sport, který miluji a vždy se k němu budu vracet. Dalším mým oblíbeným sportem je lyžování, kterému mě naučila mamka s tátou. Sice to nebylo jednoduchá, ale oni to nevzdali a za to jim také mohu poděkovat.
Jeden rok jsem strávila na vyšší odborné škole, kde pro mě byl právě jazyk rozhodující faktor, abych školu opustila. Teď jsme ve druhém semestru na vysoké škole, kde studuji speciální pedagogiku.
Toto je v kostce celý můj dosavadní život. Byly zde dobré i ty špatné stránky, které mě asi navždy ovlivnili. Ale teď jsme konečně tam, kde jsme měla být. Mám kamarádky a jsme spokojená. Dostala jsme se do prostředí, kde mě přijali takovou, jaká jsem, a to je pro mě důležité.
Můj život byl klikatý, ale vím, že to je tak jak to mělo být. Osud mě dovedl až sem a já jen můžu čekat, co dalšího si na mě přichystá. Mohu jen doufat, že to bude jen to dobré. Otázku „proč se to stalo?“ jsme už vypustila ze svých myšlenek. Prostě to tak mělo být a není na tom co měnit. Vždyť to už ani nejde.
Prostě taková jsem a je k tomu nějaký důvod. Stačí jen přijít na to jaký.