Jdi na obsah Jdi na menu
 


Posledních pár týdnů (měsíců)

 Už dlouho jsem nic nenapsala. Asi nebyl čas. Anebo jsem prostě neměla náladu na psaní. Někdy to a někdy ono. Však to znáte, chcete něco udělat, ale pořád to odkládáte a odkládáte, až na to nakonec zapomenete. Nebo se prostě objeví něco důležitějšího, co v žádném případě odložit nemůžete.

A tak to bylo asi i u mě. Posledních pár měsíců (od července) jsem měla plno práce, a když byl náhodou čas, nechtělo se mi nad něčím přemýšlet.

Posledních pár měsíců se toho událo v mém životě hodně závažných změn.  A stálo mě velké úsilí se dostat právě tam, kde jsem. Nejdůležitější je asi, že jsem konečně udělala maturitu. A potom samozřejmě, že jsem se dostala na další školu. Sice to není vysoká, ale mně to nevadí. Je to škola VOŠ a myslím si, že mi do budoucna může dát víc než nějaká vysoká škola.

Ale to bych předbíhala události. Naposledy jsem psala o svých narozeninách, takže bych měla navázat na to, co následovalo po nich. Byl to samozřejmě tábor, kam jsem odjela asi týden po narozeninách.

Na tento tábor jezdím už od konce základky. Je to tábor pro děti s různým handicapem. Jezdím tam jako dobrovolník a práce s těmito dětmi a spolupráce s dobrovolníky mě velice baví. Když jsem s nimi, cítím, že můj život má smysl a že někam patřím.  Každý rok, co jsem tam strávila, byl úžasný. A pro mě každý další takový tábor je ještě krásnější. Mám tyto tábory velmi ráda. Je to místo, kam patřím a kde jsem sama sebou.

Takže tento rok jsem si užila stejně jako předchozí a možná ještě o něco víc a už se těším na další rok.

Pomáhat těmto děckám je pro mě velká zábava. Naplňuje to můj život. Nežádám za tuto službu žádnou odměnu. Jen snad úsměvy a šťastné tváře.

Plánovala jsem, že se tam budu i trošku učit, jenže to nějak nedopadlo a já tam maturitní otázky ani neotevřela. Tak jsem to musela vše dohnat po táboře. Měla jsem už jen pár dní do začátku státních písemných maturit. Hrozně jsem se jich bála hlavně němčiny. Ale nakonec se mi didaktický test z němčiny zdál nejlehčí, lehčí než čeština. Sloh z češtiny byl v pohodě, toho jsem se nikdy nebála, jen jsem se modlila za dobrá témata. A to se mi myslím splnilo. Písemný test z němčiny už taková sranda nebyla. U jediného z toho všeho jsem měla strach, že jsem ho nedala. Ale jak se nakonec ukázalo, tak jsem zvládla i ten a já si konečně oddechla.

Následovali praktické zkoušky z pečovatelství. Zkouška se měla dělat na LDN a já měla strach, že jsem vše za ty čtyři měsíce volna vše zapomněla, ale jak se ukázalo tak asi ne. Sice jsem udělala pár zásadních chyb, o kterých jsem věděla. A taky jsem je u obhajoby přiznala. Zdálo se mi to jako lepší řešení než zapírat a tvrdit, že o ničem nevím. Nakonec jsem to zvládla za tři a byla jsem ráda.

Dál přišli na řadu ústní zkoušky a já se opět bála. Zase své oblíbené němčiny i češtiny. Nakonec jsem češtinu udělala skoro na plný počet bodů. Komise mi strhla pouhopouhý jeden bod, čemuž jsem samozřejmě nechtěla uvěřit. Výsledná známka byla za tři. Dál následovala má němčina. Byla jsem hrozně nervózní. A měla jsem pocit, že jsem tam namlela samé krávoviny a nesmysly, které neměli hlavu ani patu. Když jsem vyšla ze zkušební třídy, byla jsem dost na dně. Myslela jsem, že jsme ztracená. Vůbec jsem nevěděla, jak dopadnu a jestli jsem obstála.

Potom následovala už jen psychologie a sociální péče, a jelikož jsem měla štěstí na maturitní otázky, dostala jsem za tři a za dvě. Výsledky jsme se měli dostat až večer, ale nakonec jsme se je dozvěděli hned po skončení naší skupiny.

Stáli jsme tam všechny jak na popravu, některé už věděli, že budou muset jít znovu k písemným, ale přece jen nikdo z nás nechtěl opakovat ústní. Předsedkyně komise říkala výsledky podle abecedy. Když se dostala ke mně, tak jsem se už jen modlila, aby mi i ta němčina vyšla. Věřila jsem, že mi bůh pomůže, i když nejsem věřící. Teda samozřejmě mám víru, ale takovou tu svojí – vlastní.  A asi ta moje modlitbička, to moje přání někam dorazilo, jelikož mi paní předsedkyně oznámila, že jsem úspěšně složila maturitní zkoušku. Já těm slovům nechtěla ani věřit.

Byla jsem jediná z těch, co stáli po mém boku, kdo udělal celou zkoušku a tak mi všichni gratulovali. V tu chvíli mi to ještě nedocházelo. Nedocházelo mi, co jsem právě dokázala, že jsem dokončila jeden mezník svého života a můžu jít s klidem vstříc nové budoucnosti.

Potom jsem šla za mamkou do práce, protože mi slíbila, že mě odveze domů, abych se mohla sbalit na kurz komunikace, kam jsem měla už ráno odjet se svými novými spolužáky z VOŠ, ale kvůli maturitě jsem musela jet až večer.

Když jsem jí to řekla, byla v tu chvíli šťastnější než já. Bylo vidět, jak se jí ulevilo. Byla to první osoba, která to věděla a já postupně přijímala gratulace i od ostatních.

Doma jsem se sbalila a už jen čekala, až přijde táta z práce, abychom mohli vyjet, jelikož počítal, že vyjedeme až večer. Trvalo mu to troch déle.

Teprve doma v horké sprše jsem si uvědomila, co se mi podařilo dokázat. Povedlo se mi to, v co jsem popravdě snad ani nedoufala. I když v hloubi duše jsem věděla, že to udělám. Někde daleko v sobě jsem to věděla, jen jsem si to bála přiznat.

Začali se mi po tvářích koulet slzy úlevy a mísili se s vodou. Teprve tehdy se mi doopravdy ulevilo a slzy odplavili zbytek tíhy, která na mě ještě pořád byla. A smířená a uklidněná jsem se vydala za novým dobrodružstvím na kurs se svými novými spolužáky.

Popisovat dění na kurzu nebudu. Nic zajímavého a pro mě významného se na něm nestalo.

Po návratu jsme šli s našima a mou sestrou oslavit mou maturitu do nedaleké restaurace. Nemusím říkat, že to dopadlo katastrofálně. Když jsme si už jakžtakž vybrali, tak přišla servírka a řekla, že ryby a hovězí už není, tak jsme vybírali znovu. Pak jsme si objednali a já chtěla bramboráčky. Měla jsem na ně hroznou chuť. Ale číšnice se vrátila z kuchyně a oznámila mi, že jim došly čerstvé brambory a že si musím vybrat něco jiného. Vybrala jsem si kuřecí, caciky a hranolky. Tátovi donesli marinovaný steak, který byl ze starého masa. Táta jim ho vrátil a ještě se s nimi kvůli tomu dohadoval, že to opravdu není čerstvé. Táta už si nic nedal, protože už neměl na nic chuť. Moje a mamky maso bylo moc slané. Nejlépe se měla asi sestra, která si dala smažák. Na to mění, co zkazit.

No a teď jsem už několik týdnů ve škole a na intru. Je to opravdu velká změna. Hlavně pro mě introverta. Tak trochu nekomunikativního člověka. Ale myslím, že jsem se ve třídě uvedla docela dobře. Hlavně se v ní cítím lépe než v kterékoli jiné.  A učení snad půjde. Nou uvidíme za pár dalších týdnů.

Sama jsme zvědavá, jak se můj život bude vyvíjet dál.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář