Dobrovolnictví a lidé kolem něj.
Dobrovolníci – podle mě jsou to lidi, kteří vědí, co má v životě největší cenu. Vědí, za co život stojí a co od něj můžou očekávat. Tito lidé vědí, že peníze nejsou zas tak důležité. Vědí, že nejdůležitější jsou zážitky a pocit toho, že děláte něco, co ostatní ocení. Něco co má smysl a je to velmi důležité. Taková práce se kolikrát ani zaplatit nedá a přesto dá hodně jak dobrovolníkovi, tak tomu komu je jeho práce věnována.
Nejcennější co můžete dát je čas. Času budeme mít vždy málo a jen omezené množství a je jen na nás komu ho věnujeme. Věnujeme ho přátelům, rodině nebo sobě. Ale co když nás o svůj drahocenný čas požádá někdo cizí? Dáme mu ho? A bez nároku na jakoukoli odměnu? Kdo to udělá?
Takových lidí je bohužel v dnešním světě málo a stále jich ubývá. Možná je ti jen můj pocit já nevím. Možná je tomu jinak. A já z celého srdce doufám, že je tomu jinak.
Je pravda, že kolikrát se dobrovolníci potýkají s problémy veřejnosti. Někteří je obdivují. Někteří přijímají jejich nezištnou pomoc s úctou a vděčností. Ale najdou se i tací, co sice pomoc chtějí, ale neváží si toho. Je jim jedno, že pro ně někdo cizí dělá něco úplně zadarmo, nezištně. A naopak považují ještě víc než jim je ochoten nebo schopen dobrovolník dát. Neuvědomují si, že to pro ně dělá zadarmo a ve svém volnu.
Lidé by se měli naučit větší úctě k ostatním lidem. Měli by jim věnovat více pozornosti. Zkusit se vžít do jejich situace a role. Snažit se toho druhého pochopit. Lidé jsou někdy tak zahlceni svými problémy, že zapomínají i na to, že každý je má a je jen na nich, jak se s nimi vyrovnají. Lidé se naučili hlavně brát, ale zapomínají, že by měli taky něco dát.
Dobrovolník je tu ten kdo dává a ten druhý by měl z vděčností přijímat. Je mnoho těch, kteří to dělají a také mnoho těch kteří ne.
Dobrovolník pomáhá z nějakého nezištného důvodu. Třeba jen pro radost. Pro to aby se mohl těšit z radosti, která jeho práce a úsilí přinesou. Kolikrát to dělají jen pro úsměv druhého, pro pár vlídných slov.
Já sama jsem dobrovolníkem, už mnoho let a tato práce mě baví. Osobně pomáhám dětem s postižením. Dělám to pro své potěšení pro jejich úsměv. Chci aby, byli šťastní. Ze své práce mám radost a ráda pozoruji pokroky dětí, které udělají. Ale i jejich prostřednictvím se učím a věřím, že mi to něco dobrého přinese do budoucího života. A že za to nic nedostanu? Má odměna je poděkování nebo úsměv. Radost dětí, jejich štěstí.
Je přeci krásné udělat něčí život krásnější a veselejší.