Když nechám myšlenky plynout...
Jak je možné, že některé dny jsou dobré a všechno se mi daří? A pak tu jsou dny, kdy se všechno boří a vše je špatně. Proč tomu tak je? Kdo o tom rozhoduje? Zaleží na tom, jak se vyspíme? A nebo na něčem úplně jiném?
Na to asi odpověď těžko najdu, ale jsem za každý dobrý den ráda. I když bylo dneska chladno a poprchalo, tak se mi dneska dařilo. Napsala jsem písemky z mě noční můry němčiny. Koupila jsme si konečně nové boty. Ani ostatní školní hodiny nebyli špatné a docela to uteklo, i když jsem byla ve škole do půl čtvrté a neměla čas se ani naobědvat. Nic z toho mi nevadilo a měla jsem pocit, že vše mi vychází.
Možná někdo takové dny zažívá pořád, ale já rozhodně ne. Nedá se říci, že by mě dny byli všechny malovány v černých barvách, ale spíš se pohybují někde mezi tím. Je to smíšenina veselých a smutných barev. Zkrátka taková směsice všeho, všech pocitů, krás i smutků.
Závidím těm, kteří mají všechny dny v růžových barvách a nikdy se nedostanou do černé šedi smutku a neštěstí. Takový lidé jsou opravdu šťastlivci. Chtěla bych znát jejich recept na život, abych ho mohla použít na sebe samou a na své okolí.
Chtěla bych udělat všechny dny šťastné pro všechny lidi světa, každému rozzářit dny temnoty. Ale jak jde to vůbec?
Asi musí být někdo nešťastný, aby jiný mohl prožívat chvíle štěstí. Možná i v tomto potřebuje svět určitou rovnováhu, aby mohl fungovat. Občas mám ale pocit, že toho neštěstí je, ale více než štěstí. Každý člověk zřejmě musí být někdy nešťastný, aby pak mohl prožít to štěstí. Nezávidím, ale těm, kteří nejprve prožívají štěstí a pak upadnou do toho neštěstí, do bláta života. Tak se přece žít nedá, když víte, že vás, už nečeká nic dobrého a pěkného.
Život je tak složitý, že ho asi ještě nikdy nikdo nepochopil.