Problémy? Nebo bubáci v naší hlavě?
Proč je občas svět tak složitý? Jaký to má vlastně smysl žít život plný problémů a starostí?
Problémy a starosti jsou asi součást běžného života a nikdo se jim nevyhneme a čím jsme starší, tím máme starostí víc a víc. Nemělo by to být právě naopak? Nemělo by těch problémů ubývat? Vždyť čím jsme starší, tím máme víc životních zkušeností a mělo by být snazší všechny ty hromady problému řešit.
Ale já mám pocit, že je to přesně naopak. Jak rosteme, tak s námi rostou i naše problémy a jsou čím dál větší a těžší a daleko obtížněji se řeší. Každý z nás se s nimi nějak vypořádává a řeší je, a nebo je odsouvá do pozadí svého života. Ale co je z toho horší? Řešit problémy hned, nebo je odsunout na později a čekat, až vyrostou do neřešitelných situací, které přerostou do hrozivého draka, který nás ohrožuje na naší existenci?
Co je vlastně správné? A kdo mi to poví? Možná správné řešení znám sama. Někde v hloubi své duše vím, že nejlepší řešit problémy hned, ale pak je tu nějaké moje část, která mi v tom brání a říká „Na co to řešit hned? Vždyť to ještě nehoří. Začni to řešit, až ti nic jiného nezbude.“ Vím, že bych ten hlas v mé hlavě měla ignorovat a jít to řešit dřív, než v poslední chvilince, ale asi mi chybí odvaha nebo vůle, která mi v tom pomůže. Nakonec to musím stejně vyřešit a neschovat se dál ve své ulitě. V ulitě snů a iluzí o ideálním světě. Je to svět, který je jen můj, ale je jaksi nereálný. Každý takovou ulitu má. Ulitu, do které nikdo nemůže a do které občas zaleze, ale pokud je to moc často, tak to je as hodně špatné. Člověk by měl žít reálný život, který na něj číhá i s těmi problémy, které mu takový život přinese. Měl by je řešit a jít dál. Překonávat ty překážky, který mu osud do cesty staví.
Je to taková hra kdo z koho, ale jenže jí hrajeme sami se sebou. Hádáme se s tím malým zlým červíčkem, který nám říká, co máme dělat a občas to bývá to špatné řešení. Nesmíme mu podlehnout a říci mu „ne, já to udělám podle sebe a ne podle tebe.“ Musíme sami sobě říct tu pravdu, že to stejně budeme muset vyřešit a je lepší dříve než později. Sami sobě si říct, zda chceme bloudit mezi tou hromadou problémů nebo jich mít o pár méně. O pár bubáků mít v hlavě méně.
To je snad dobrá cena, za to všechno, ne?