Samota
Mám ráda samotu. Samota mi nevadí. Samota dává prostor pro vaše myšlenky, pro vaše sny. Je to svět, kde jste jen vy a nikdo jiný. Můžete si v ní dělat, co chcete. Nikdo vás neomezuje. Prostě jste jen vy.
Každý by měl být čas od času alespoň chvíli sám. Je to doba, kdy si můžete uspořádat myšlenky. Promyslet si věci, co se ve vašem světě událi. Můžete myslet, na cokoli chcete. Popustit uzdu vaší fantazii a vysnít si cokoli se vám zlíbí, ať už je to reálné nebo ne. Každý by to měl občas zkusit. Dává to prostor k zapomenutí na to, co se děje kolem nás.
Chvíle ticha a samoty dokážou léčit neduhy naší duše. Dokáže zmírnit vztek, stres, a podobné, co se do nás za den naskládají. V samotě můžete „vypnout.“ Nemusíte nic dělat. Můžete se uvolnit a v myšlenkách jít kamkoli jen budete chtít.
Já mám samotu ráda a potřebuju ji. Je to doba jen pro mě samou, kdy mohu nabrat své ztracené síly. Samota mi dává prostor se rozlétnout, kamkoli jen chci. Je to můj způsob relaxace. Pustit si hudbu a jen tak sedět a přemýšlet. Nechat fantasii bloudit vesmírem.
Samozřejmě že samota nemusí být pro každého. Někomu je lépe mezi lidmi a přáteli. Záleží na charakteru člověka. Ale i přesto si myslím, že ten, kdo má rád společnost, by měl být někdy sám.
Vždyť sami se můžeme cítit v davu lidí. Můžeme si mezi lidmi připadat sami a ztraceni. Někdy mám pocit, že i když je kolem spousta lidí jsem sama. Anebo to tak možná chci. Každopádně ten pocit tu je a i pro mě je nepříjemný. Co se mám cítit sama, když kolem je plná místnost lidí? Lidí, kteří se baví a jsou veselý a já jsem mezi nimi ztracená. Jako kdybych žila v nějaké bublině, která mě od nich odděluje a nechce mě pustit za nimi.
I toto je druh samoty, ale té nesprávné, která ubíjí. Je to samota, která mi říká: „Jsi jiná než oni. Ty k nim nepatříš.“ Určitě i vy jste tento pocit zažili.
Samo ta je zvláštní, a přesto je součástí každého z nás. Každý jsme ve výsledku sám. Každý je uvnitř sebe sám – ve své hlavě.
Ale přesto by jsme měli být, každý sám, protože máme být přeci – sami sebou.