Upřímnost a naše chyby
Upřímnost- složitá to věc.
Být upřímný je někdy těžké. Říci do očí, co si o tom druhém doopravdy myslíme. Víme sice, že lhát není správné, ale zároveň víme, že když řekneme pravdu bude to toho druhého bolet. Tak co máme dělat? Říci pravdu anebo ne?
Chtěla bych být stoprocentně upřímná. Ale co pak mohu? Když vím, že to tomu druhému ublíží. Mohu se o to ovšem alespoň snažit. Chci být, co nejvíce upřímná co to jde, ale nechci svou upřímností ubližovat, pro to si rozmyslím, kdy ji použiji a kdy ne.
Závidím lidem, co dokážou být upřímní za každou cenu a v každé situaci a je jim jedno, co jejich upřímnost způsobí. Ale neříká se tomu bezcitnost?
Co je správné – být upřímná anebo empatický vůči ostatním. Každý jsme nějaký a u každého najdeme nějaké chyby. Ale musí ten dotyčný vědět, že to zrovna považujeme za chybu? Každý máme chyby. A také každý považuje za chybu něco jiného, protože každému se líbí něco jiného.
Každý jsme jiný a každý máme vlastní chyby. Každý je má. Ale je vůbec špatné mít chyb? Já si myslím, že ne. Proč by to mělo být špatné? Někomu se ta naše chyba může zrovna líbit. Chyby nás dělají jedinečnou bytostí.
Kdyby na světě nebyly chyby, byla by přece nuda. Každý musí dělat chyby a napravovat je.
A proto není správné je někomu vytýkat. A proto si myslím, že nemusíme být za každou cenu upřímní. Upřímnost může potěšit ale i ublížit, tak si na ni dávejme pozor.
Každý děláme chyby, abychom se z nich mohli poučit a proto bychom je neměli vytýkat ostatním.