V síti moderní doby
Občas se sama sebe ptám, proč čas ubíhá tak rychle? Mám pocit jako bych životem jen letěla a neměla čas na spoustu věcí, co bych chtěla. Vždy stihnu jen něco, ale ne vše. Vždy to tak uteče. Člověk se ani nestihne ohlédnout a zjistí, že už je jinde a musí jít dál, protože jinak mu uteče něco jiného. Nesmí zůstat stát na jednom místě, protože potom nestihne to, co ho čeká dál „v nedohlednu.“ Ono to ovšem přijde za velmi krátkou dobu, aniž by člověk chtěl.
Mám pocit, že čím více žijeme v moderní době, tím rychleji náš život plyne. Vše je rychlejší. Zatím co dříve chodili lidé pěšky, dnes se dokáží přepravit na druhý konec Světa téměř v mžiku. Nebo si vezměte takovou poštu. Dříve jí vozili poslové na koních a doručení jediné zprávy trvalo někdy i týdny. Dnes? Dnes dostanete novou zprávu v okamžení, kdy jí odesílatel pošle a ještě ho to skoro nic nestojí. Díky tomu se na nás valí spousta zpráv z celého Světa. Okamžitě víme o všem, co se kde stalo jaké neštěstí nebo kde se narodilo nové dítě.
V mnohém nás to spojuje a udržuje pohromadě. Lidé spolu mohou být téměř v neustálém kontaktu, nic jim v tom nebrání. I když jsou stovky kilometrů od sebe, mohou o sobě vše vědět. Lidé jsou tak spojeny jakousi neviditelnou pavučinou, kterou jen těžko v dnešní době přetrhnout. Jakmile tu šňůru totiž jen na malou chvíli od sebe oddělíte, budou se o vás ostatní bát: „Proč se mu nemůžu dovolat?“ „Proč neodpovídá?“ „Stalo se mu snad něco?“
Když se zase rozhodnete, že budete na příjmu, zjistíte, že tam na vás čeká několik nepřijatých hovorů posléze i naštvané SMS. A to to ještě nekončí. Zapnete počítač a tem na vás vyskáče hromada nepřijatých emajlů s dalšími nerudnými vzkazy, kdy už konečně odpovíte. A dále jsou tu sociální sítě, kde na vás čeká stejná hromada jako jinde. Člověk potom stráví třeba i hodiny tím, že se snaží „dohnat čas“ a všem odpovědět. Přečíst všechny ty zprávy, které na něj byly navaleny jeho okolím.
Nehledě na to že tak ztrácíme přímí kontakt s lidmi. Neumíme už mezi sebou pořádně komunikovat. Je pro nás snazší to napsat než říci. Já jsem zářným příkladem. Raději něco napíšu a vyjádřím tak své myšlenky a pocity, než je říci nahlas. Když mám s někým o něčem mluvit je to pro mě velký problém. V duchu mi běží spousta otázek: „Jak to mám formulovat?“ „Pochopí jak to myslím?“ „Jak se na to bude tvářit?“ „Co mi na to řekne?“ „Co si o mně bude myslet?“ „Nebudu vypadat jako cvok?“… Ale když to napíšu, tak se těmhle otázkám elegantně vyhnu. Mohu si své věty znova přečíst a opravit je a dokonce je smazat, ale to v osobním rozhovoru nejde. V půlce otázky se nemůžete zastavit a zmáčknout klávesu a smazat to. Prostě to nejde.
Dříve to s psaním také nebylo tak jednoduché. Měli jste jen vlastní ruku papír a pero. Pokud jste napsali něco špatně, museli jste papír zmačkat a začít úplně od začátku. Po pár takových chybách si potom člověk nejdříve pořádně promyslel, co chce napsat. Nemohl přece pořád a pořád dokola opisovat ten samí text, kvůli jednomu špatně zvolenému slovu. Ale dnes nemusí člověk ani to. Vezme si počítač. Zmáčkne pár kláves, a když se mu něco nelíbí, zmáčkne další klávesu a je to nadobro pryč. Žádná námaha. Zabere to přece jen vteřinku.
A máme tu další urychlení světa a takhle bychom mohli pokračovat dál a dál, co vše je rychlejší než dříve. Je krásné žít v době, kde máme vše téměř hned. Ale co když tomu modernímu světu přestaneme stačit? Budeme za ním utíkat s vyplazeným jazykem a posledními silami, jen abychom vše stihli? Nebo to necháme plavat a budeme si žít vlastní poklidné a pomalé životy, které nebudou řídit moderní vynálezy?
